Nohama na zemi

Včera jsem si pročítala psychopatologii k přijímačkám. Už nemám odvahu napsat "učila se psychologii", protože už mám sílu číst pouze vybrané podkapitoly, které si vždy rozdělím na celý týden; a opravdu jen číst - někdy dokonce jen předstírám čtení sama před sebou, což považuju za nejvyšší stádium znechucení a nepřipouštění si pravdy-. Dočetla jsem se něco o deprivaci (zas po roce). Ale až včera mi konečně došlo, co je můj jediný problém. Jsem deprivovaná.

A tak jsem nad tím dnes během dopoledního spánku přemýšlela, průběžně hledala jednopokojové byty v Brně, potom i v Olomouci, potom jsem hledala oblečení na letní sezonu a četla něco o buddhismu, a spolupůsobení všech těchto myšlenek mě přivedlo k poznání, že mé současné "snažení" příliš nenaznačuje, že mé šance se dostat tento rok na právo do Brna jsou reálné. Vzhledem k poznatkům o deprivaci jsem byla ochotná se s tímto předpokladem smířit (částečně jsem to přikládala i odpolednímu samostudiu buddhismu).
Později toho dne jsem uvažovala znovu a došlo mi, že můj odpor připravovat se na přijímačky jakoukoli formou vyvolává nejistotu v přijetí na právo v Olomouci. To jediné, s čím jsem byla ochotná se vnitřně vyrovnat, byla příprava na sociologii, protože nevyžaduje příliš velké nasazení. Což není z delšího časového hlediska příliš uspokojivé, jenže právě v ten moment jsem odhalila hluboce zakořeněnou příčinu své celoživotní nespokojenosti se svou osobou a rozhodla se, že mě to prostě nebude srát. Protože by mě později stejně zase sralo všechno.

Fakt mě trochu mrzí, že se s vámi nemůžu podělit o nic víc fantastičtějšího, ale tohle je vskutku jedinej a největší úspěch dnešního dne (měsíce, roku a možná i většího rozsahu). Nechci tomu přikládat nějakou zvláštní váhu, ale tohle smíření se ve mně po opravdu dlouhý době vyvolává pocit duševního klidu.

Snad to nebude aktuálním biorytmem.

Bylinkovej čaj, pochybný oběd podle "receptů" protikvasinkové diety, venku hezký počasí, je čím dál tím víc věcí, kterým nerozumím, a má budoucnost je stále nejistá.
Je dvacátého čtvrtého března 015 a mě to konečně nesere.

'Hipsta' enough, pojednávám o "dnešní mládeži"

 V postmoderně je bloudění zárukou kreativity, napsal Michel Maffesoli. Kručí mi v žaludku, na což si asi musím na chvíli zvyknout, protože jsem se rozhodla, že se neodeberu k nákupu, dokud ten jeho spis o Komunitárním nomádství nepřečtu. Snažím se to přehlušit Bonem Iverem, ale kromě jeho předělávky Skinny Love jsem naneštěstí ještě nenarazila na song, který by mě dostatečně vnitřně uspokojil. Dnešní den nebude o ničem víc, než nestíhání věcí na zítřek a průběžném hledání inspirace k žití v indie folku. Neřekla bych, že mé bloudění je dostatečnou zárukou kreativity, jak tvrdil Maffesoli. Jestli se ovšem nespletl, což se skutečně několika sociologům v průběhu dějin sociologie povedlo, bude můj život, přímo úměrně bloudění, velmi kreativní a dlouhý.

 Od doby, kdy jsem zjistila, že má snaha ze sebe udělat snaživou studentku žurnalistiky a politických věd jde proti mé přirozenosti a naprosto v souladu s tím, co ze mě chtěla vychovat moje matka, jsem svou existenci nemohla zařadit do kategorie "život dnešní mládeže", bohužel ani do žádné jiné kategorie současnosti ani minulosti, až do okamžiku, když jsem narazila na jeden velmi výsměšný komiks na stránkách Respektu, který zobrazoval dnešního průměrného západního adolescenta, budoucnost "naší" civilizace. "Naší", protože Západ by určitě chtěl, aby civilizace byla západní, což si ovšem ale mediálně propagovaná menší část arabského světa nemyslí. Tedy "naší", protože to tak z pohledu oněch zmiňovaných Arabů nevypadá, a protože kromě té menšiny (snad i bez ní), si nikdo nepřeje, aby to byla pravda. Jako aby nomádští hipsteři byli budoucnost. Ale o politice snad jindy a snad ani nikdy.
 Jak je údajně obecně známo, hipster o sobě nemůže tvrdit, že je hipster, protože by tím popřel svoje hipsterství. Takže to o sobě nemůžu tvrdit, protože bych opět ztratila možnost identifikace se sociální skupinou, i když podle mé sestry jsou mé brýle dostatečným důkazem hipsterství. Když jsem si při psaní tohoto článku hledala, co to znamená hipster, narazila jsem na spousty blogů, které se tímto sociálním fenoménem zabývají, a kromě toho, že holky ala hipster na sobě měly na spoustě obrázků brýle bez dioptrií a jejich módní vkus naprosto odpovídal většinovému vkusu holek v capitol-city-Brno, vyhodnotila jsem tento styl jako dočasnou módní vlnu, se kterou se můžu ztotožnit jedině v zásadě, že se s nikým a ničím a už vůbec ne s hipsterstvím neztotožním!

 Podle Maffesoliho jsou bohémové přirozenou součástí každé epochy lidských dějin, která se snaží zaintegrovat své vlastní hodnoty do hodnot centrální společnosti. Jelikož centrální společnost dnes díky dostatek-plurality-vždy-a-všude víře prakticky neexistuje, není tak těžké nechat jejich bloudění společností prorůstat do společnosti, jakoby to bylo naprosto normální a zároveň není možné nechat tento proces bez povšimnutí.
 Nespecifičnost tohoto "novodobého" hnutí (teď neberu v potaz onu módní vlnu) totiž umožňuje identifikaci těm dostatečně nepřizpůsobivým k aktuálním módním nebo konzervativním vlnám, tedy k té rostoucí a zmenšující se skupině, a vytváří novou, zvětšující se skupinu, hipsterů, kteří mají společnou jednu věc, a to, že nikam nepatři. Tímto jsem se konečně dostala k myšlence, která mě podvědomě provází od nástupu na vysokou a nutnosti se přizpůsobit životu společnosti, která nemá žádný řád a hodnoty, protože nic takového jako skupina nevytváří. Protože to prostě k jejímu životu patří. Ráda bych, kdyby potenciální čtenář přehlédl závěr tohoto pokusu o analýzu dnešní mládeže jako skrytý výraz lítosti nad nedostatkem sociálních interakcí v mém patřičně chudém sociálním životě. Co nadělám. Jsem prostě "hipsta".

 Mám hlad. Sociologie počká.

Abys poznal kdo jsi

Už je to nějaká doba, co se všechno rozpadlo. Nechce se mi vypisovat, co všechno. Prostě všechno, co bylo, dokud se to nerozpadlo a už to tu není. Protože se to rozpadlo. A já nevím, co všechno to bylo, abych to mohla dát znovu dohromady.
Možná je to tím, že jsem ztratila něco, co jsem si vždycky myslela, že tu je a ono to tu nikdy nebylo. Všechno to byla jen léta uvažování o tom, jak to udělám později a proč je to teď tak na hovno, jak to je. Je možný, že to tak bylo. Taky je možný, že jestli to tak bylo, tak to teď tak taky je. Taky je možné, že je to všechno marná snaha. Snaha na špatném místě. Jenže jiné vodítko není. Ne teď.
Možná proto, abys poznal kdo jsi, musíš někdy ztratit sám sebe. Je totiž možný, že jsi nikdy nebyl tím, kým sis myslel, že jsi. Skoro jako druhá šance. Hození do vody a snaha naučit se konečně kraula bez snahy se jakkoli známě neutopit.

Někdy najdeš sám sebe, když poznáš, že ostatní tě ztratili a nevidí to.
Někdy utratíš dvě a půl kila, za knížku, kterou nepřečteš, protože se číst nedá, abys ji otočil a pochopil, proč si je měl utratit.

Zmatky zpátky

Potřeba projevů sentimentality, která by mě osvobozovala od uskutečňování budoucnosti, nasazováním sluchátek při každé možné příležitosti k rádoby filozofování a vyjadřování svého způsobu hippsterství, se dostavila nevyhnutelně jako důsledek skutečnosti, že bydlím v Brně. Aniž by se slova ve všech těch oposlouchaných písničkách, co mi na kartě leží už roky, pojila ke konkrétním okamžikům, umožňují mi přesvědčit sebe sama, že můj současný život je pokusem o realizaci pubertálních snů a současnost tedy má jistý smysl.
Pubertálně dětských snů, které se v rychlosti života velkoměst rozpadají na pochybné cíle opletené překážkami, které si sama stavím do cesty jen proto, aby mé snažení působilo víc heroicky. Nebo je to spíš cynický pokus o maskování mého vlastního vnitřního rozkladu, který se v sobě celou dobu tady na té cizí planetě města Brna snažím uplácat do původní formy jasně vytyčených šlechetných životních cílů. 

Většina věcí se tu děje sama, jakoby prostě měly v plánu se bez něčího přispění stát, a tak se jednoduše dějí, aniž by někoho zajímalo proč. Proč taky. Jsou to příležitosti. Žijeme len raz-Wild'n'youn'n'free-Save tonight..
Je jednodušší uvařit kafe 3 v 1, než jít do sklepa pro mlíko, snazší prostě něco odpovědět a nemuset říkat věci, za kterými by si člověk musel stát a předstírat, že je to vtip, aby nebylo poznat, že sami nevíte, co si o tom myslet. Přemýšlet nad tím, jestli to či ono bylo správné rozhodnutí, než si vážit toho, čeho už bylo dosaženo. Pracovat na věcech, které za to stejně asi nestojí, ale jejichž výsledky se očekávají. Je tolik věcí, které se v této dimenzi dějí tak rychle, že člověk nemá čas nad nimi uvažovat. Tady dostává protivně známé "nemám na to čas" pravý rozměr. Žít svůj život je heslo natolik zprofanované, že není možné zjistit, co to vlastně znamená. Ale možná toho není tolik. Možná to jen chci vidět tak, jak to není, možná jde jen o poplácání po rameni, zhlídnutí dalšího dílu Masters of Sex, pár skleniček něčeho, co nijak nechutná ve společnosti někoho, koho zajímá, co se bude příští úterý odehrávat v Ordinaci v růžové prdeli. Faktem je, že rozdíl mezi prokrastinací a snahou utřídit si myšlenky se nástupem uskutečňování budoucnosti nadobro smazává. Asi je na čase si přestat hrát na svůj vlastní osud a utíkat se k těm pubertálním představám o světovém míru a nalezení smyslu lidské existence..

Gravitace

Neuvěřitelný, co objevíte, když zjistíte, že všechno zní jako vesmír. Objevíte úplně všechno. Je to všechno přesně takový, jak to bylo od začátku zamýšleno. Můžete se ambient music vyhýbat jak chcete, ale jednou přijde, v podobě, kterou nečekáte, a zasáhne plnou silou, tak hluboko do vás, že se vám budou vytrácet slova při každém pokusu o popsání toho pocitu, který zažijete, když posloucháte ambient soundtrack k filmu Gravitace a zároveň jej sledujete.

Něco jako všechny kriminálky, thrillery, sci-fi, fantasy, drama a legendy o vzniku a zániku vesmíru a o lidství dohromady. Vyobrazení vesmíru jako samozřejmosti uchopitelné díky technickému pokroku a lidskému intelektu dává i skrz blbou flekatou obrazovku notebooku obyčejnému smrtelníkovi pocítit velikost veškerenstva takovou měrou, že nevíte, kdy máte začít brečet, se špunty v uších nevíte ani jestli dýcháte, jestli je to jen nový divácký zážitek nebo je to skutečné, jestli máte právo cítit a dávat najevo takovou spoluúčast na žití v téhle dimenzi. Jestli má vůbec smysl se snažit popsat takový zážitek slovy, protože vás to na konci donutí myslet si, že ačkoli jsou všechny pocity natolik složité, vy sami jim nejste schopni porozumět nebo je snad vyjádřit verbálně a pocit vaší lidské omezenosti stoupá, čím víc se snažíte nepodlehnout vaší přirozené prostotě. Je to tak strašně neuvěřitelné, až vás to dovádí k domněnce, že Steven Price a Alfonso Cuarón nevytvořili jen další tuctový oscarový snímek, ale úplně nový prožitek. Směsici pocitů, které vám dají jasně najevo jak nicotní a zároveň jedineční, dokonalí a složití, ač nedokonalí, hloupí, naivní a prostoduší, jsme. Tak ohromující a děsivé, jako vědomí, že nás ještě v naší době může něco takového překvapit.
Nemluvím o tom, jak dobře nebo špatně je film natočený. Pojmy točící se kolem filmu jsou mi jako prostému divákovi naprosto ukradené a především neznámé a nedokáží mě oprostit od tak silného dojmu, který ve mě hloubka myšlenky vyvedená k dokonalosti do nejmenšího detailu vyvolává.

Pořád je tu něco neobjeveného, nevyřčeného. Něco skrytého, co se zároveň odráží v soškách buddhů a obrázcích z modlitebních knížek, ve světle, ve vzduchu, přírodě, lidech, ve všem. Je to tady pořád, občas přijde ta správná kombinace frekvence ambientu a záběru kamery a člověk si to uvědomí. Zároveň s tím si uvědomí i skutečnost, že aby si toho všeho všiml, není třeba žádného filmu.
Ale díky za ně. A zrovna za tenhle.

Příležitost na počkání

Nikdy bych nevěřila, že se to stane zrovna mně. Kolikrát jsem tohle slyšela. A pokaždé jsem si říkala: Krávo/debile, proč by se to zrovna tobě stát nemohlo? Ale asi mi nedošlo, že podvědomě věřím tomu, že nikdy nebudu muset nic takového říct. Už jsem si to odtrpěla, a vynadala si za to dost.

Možná by ani nebylo nutné něco takového kdy říkat, kdybyste nevěřili tomu, že je váš život perfektní. Nebo přinejmenším pohodlný. Uspokojivý. Protože právě v těchto chvílích přichází rány osudu, které se "zrovna vám nikdy neměly přihodit". Nejspíš jsem sebou nechala příliš dlouho zametat a v tichosti čekala, kdy se to samo změní, kdy přijde moment, kdy udělám vlastní rozhodnutí. Bylo to pohodlnější, než se neustále dohadovat, protože příchod změny byl jistý. Všechno je jisté, když tomu opravdu věříte. Problém nastává, když tomu ostatní věří jinak a myslí si, že názor autority a většiny je hodnotnější než ten váš, a to i přestože se jedná o vaši budoucnost. Díky tomuto problému jsem konečně pochopila, že svět se točí pořád stejně a některé fráze vymřou až společně s generacemi lidí postiženými absolvováním nedostatečně rozvitého vzdělávacího systému, slabou vůlí stát si za svým a vírou v nezvratitelnost osudu, který mi určili. Postiženými velkým boomem pokroku, který je stále obchází a děje se jakoby mimo jejich životy a pravděpodobně se to už nikdy nezmění, pokud se mu ovšem nebudou snažit porozumět, což skončí jedině sebevraždou. A právě z tohoto důvodu se zřejmě nikdy nesejdeme v totožných názorech a nepromluvíme si na stejných vlnách, protože na to se naše dětství a mládí příliš liší a míra nepochopení a zatvrzelosti je příliš velká. A to je ten problém. Přes který se každá z generací dostává sama. Každá jiným směrem. Není to špatně. Je to jenom těžké.

Byla jsem příliš naivní, když jsem věřila všemu, co mě kdy učili. Ale kdo jiný by měl mít pravdu něž oni? Vždyť jsou s vámi celý život. A přesvědčivost, se kterou vám dokáží vymluvit i to, čemu jste kdy věřili nejvíc, je jen dalším důkazem jejich neomezenosti a neomylnosti. A právě z tohoto důvodu se to mně nikdy nemělo stát. Nemělo se stát, že bych šla proti jejich přání. Všechno nasvědčovalo tomu, že stojíme ze jedním. Nemělo se stát, že budu jejich zklamáním. S ohlédnutím do minulosti se asi spousta věcí měla stát jinak, aby vůbec nemusel vyvstat problém. Smůla. Není to špatně. Jenom prozření je těžké.
Všechen ten strach a nejistota skrytá v názorech a myšlenkách, které jsou pro svou nedokonalost jen ve vás, se jednou dostanou ven a ať se liší jakkoli a jsou jakkoli fantaskní, musíte si za nimi stát. Protože je to možná zlomová příležitost. Dlužíte to sobě i jim. I oni byli naivní, když si mysleli, že pokaždé vyhovíte. I proto jdete každý svou cestou. Pro toho, kdo stojí proti vůli světa, existují jenom dvě řešení: úspěch nebo sebevražda. Obě jsou efektivní. Cesta k úspěchu jenom víc bolí. Podobně jako učinění svobodného rozhodnutí.

Pocit v noci

Je tu snaha. Snaha udržet něco,  co existuje pouze v mysli všech,  všichni o tom ví,  slyšeli o tom a myslí,  že i zažili. Myslí,  že o tom to je. Že všechno je to o tom, TO udržet při životě.

Něco,  co tu existuje odedávna,  co tu bylo před námi,  co tu bude po nás,  ať už chceme, nebo ne. Záleží jenom na nás, na tom, jak se zachováme,  jestli to budeme chtít udržet při životě za každou cenu prostě proto, že to tady je, nebo jestli budeme chtít zjistit, co to znamená.

Ať mi nikdo neříká,  že "tak to v životě chodí". Ono to tak sice chodí, ale v jiných případech. V jiných věcech. Absurdní vsuvka.

K čemu to? Proč by mělo mít smysl udržovat něco,  co existuje jenom na oko? Protože tak to v životě chodí.. co na tom, že to nemá smysl. Ve světe existuje určitý řád. Svoboda je znamením nejvyššího stupně vyspělosti. Taková nedefinovaná směs světařádu, který existuje prostě jen proto, že se má za to, že tu byl a že tu bude, i po nás.  Bez přičinění. Existuje pouze snaha jej udržet.  Ať už znamená cokoli.. tak to prostě v životě chodí.